Retro Spain Dres – La Furia Roja od 70. let po zlatou generaci

Španělsko se poprvé zúčastnilo mistrovství světa již v roce 1934 a hned postoupilo do čtvrtfinále. Přesto dlouhá desetiletí zůstávala La Furia Roja v roli věčného kandidáta, který velkých triumfů nedosahoval. Zlom přišel v roce 1964, kdy Španělsko na domácí půdě vyhrálo mistrovství Evropy, přičemž ve finále zdolalo Sovětský svaz 2:1. Tato generace vzbudila obrovské naděje, avšak dalším úspěchem musel národ čekat desítky let.

Na světových šampionátech osmdesátých a devadesátých let Španělsko pravidelně vypadávalo v osmifinále nebo čtvrtfinále, čímž si vysloužilo reputaci týmu, jenž pod tlakem selhává. Italové, Korejci i Francouzi – ti všichni španělské sny přerušili ve chvílích, kdy bylo vítězství na dosah.

Revoluci přinesla zlatá éra. Na EURO 2008 v Rakousku a Švýcarsku Španělé oslnili světovou veřejnost stylem tiki-taka – nekonečnými přihrávkami, pohybem bez míče a absolutní kontrolou hry. Ve finále porazili Německo 1:0 gólem Fernanda Torrese. O dva roky později přišel vrchol – mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice. Španělé prošli celým turnajem s jediným výsledkem: vítězstvím. Ve finále zdolali Nizozemsko 1:0 po prodloužení díky hlavičce Andrése Iniesty a stali se mistry světa poprvé v historii. Trofej Julese Rimeta konečně zdobila vitrínu v Madridu.

Na EURO 2012 v Polsku a Ukrajině Španělé potvrdili svou nadvládu a ve finále deklasovali Itálii 4:0, čímž se stali jediným týmem, který obhájil titul mistra Evropy a zároveň byl úřadujícím mistrem světa. Toto trojité vítězství zůstává v dějinách fotbalu naprosto ojedinělým úspěchem.

Španělský fotbal vychoval nesčetné množství hráčů světové třídy, kteří zanechali nesmazatelnou stopu v historii hry.

Emilio Butragueño, přezdívaný El Buitre – Sup, byl tváří španělského fotbalu osmdesátých let. Elegantní útočník Realu Madrid dokázal rozhodovat zápasy svou chytrostí a pohybem, nikoli silou. Na MS 1986 vstřelil čtyři góly Dánsku v jediném zápase a stal se hvězdou generace.

Raúl González byl po celá devadesátá léta a první polovinu nultých let symbolem španělského útočného fotbalu. Čistý střelec s instinktem pro rozhodující momenty, jenž odehrál stovky zápasů v národním dresu a byl dlouhá léta rekordmanem v počtu vstřelených gólů za reprezentaci.

Xavi Hernández a Andrés Iniesta – tato středopolní dvojice ztělesňovala tiki-taku v její nejčistší podobě. Xavi jako mozek hry, Iniesta jako génius driblinku a finálního průniku. Právě Iniestův gól ve finále MS 2010 navždy vstoupil do fotbalové mytologie.

David Villa, El Guaje, byl nejlepším střelcem španělské reprezentace a klíčovým mužem zlaté éry. Iker Casillas – Svatý Iker – bránil španělskou bránu s autoritou, která z něj udělala ikonu a jednoho z nejlepších gólmanů všech dob. Fernando Torres pak v roce 2008 definoval jeden z nejvýznamnějších gólů v dějinách EURO.

Španělský retro dres prochází fascinující vizuální evolucí. V šedesátých a sedmdesátých letech dominovala sytá červená s jednoduchým znakem španělské federace, bez výrazných sponzorských prvků. Dresy byly skromné, ale důstojné – symbol nacionální hrdosti bez komerčního přetížení.

Osmdesátá léta přinesla první výrazné změny: Adidas se stal hlavním dodavatelem a na dresech se objevily charakteristické tři pruhy na ramenou. Střih zůstal klasický, ale materiál se modernizoval. Kolekce z MS 1986 v Mexiku patří dnes mezi nejvyhledávanější kousky.

Devadesátá léta jsou ve znamení odvážnějšího designu. Dresy z MS 1994 a EURO 1996 kombinují červenou se zlatými detaily a komplexnějšími vzory. Právě tyto retro Spain dresy jsou u sběratelů velmi ceněné pro svou jedinečnou estetiku.

Zlatá éra 2008–2012 přinesla dresy, jež jsou dnes již ikonické. Tmavě červená kombinovaná s tmavě modrými trenýrkami na EURO 2008 a tradiční červeno-zlatá kombinace na MS 2010 – tyto kusy symbolizují vrchol španělského fotbalu a jejich sběratelská hodnota neustále roste.